Historie-foto

Povídka

Chlapec s křídly

     Josefa Františka, povýšeného in memoriam do hodnosti nadporučíka, jsem neměla možnost poznat osobně. Zahynul dávno před tím, než já se narodila. Jednou mě ale má novinářská profese zavedla za jeho kamarádem z mládí, letcem plukovníkem Josefem Balejkou, abych o něm napsala – a on mi řekl: „Napište o Františkovi, ten si to zaslouží. Ať žije ve vzpomínkách lidí napořád.“

   Jen málokdo ví, že Josef František, jako jediný Čechoslovák mezi jedenácti nejúspěšnějšími letci o Británii, který u 303. polské perutě, kam ho přidělili, byl vedený jako host.

   Nejdříve začal létat s ostatními letci v sestavách, ale kdykoliv uviděl na obloze německá letadla, bylo to, jako když v koridě toreador ukáže býkovi rudou muletu. Zvedla se v něm veliká síla, odvaha, vzdor a nenávist a hned hrrr na Němčoura, rozkazy nerozkazy, jen aby už vzduchem zasvištěly záblesky leteckých střel. Když se Messerschmidt naklonil k zemi a na oblohu napsal chvostem temného dýmu svůj rozsudek, František hulákal: „Teď jsi to slíznul za lidi doma, za rodné Otaslavice.“

   Stál věčně na koberečku, ždímal v ruce lodičku v barvě modré uniformy a poslouchal dokola, co je disciplína. Po čase šaržím došlo, že je to jako házet hrách na stěnu. Jeho nadřízení ale dobře věděli, že žádné letecké eso nenahání Němcům takovou hrůzu jako on. Josef František se stal létající legendou a jen při vyslovení jeho slovanského jména náckům naskákala husí kůže. Jenže na vojně je disciplína svatější než evangelium, a ve válečných dobách to platí stonásobně.

A tak aby se vlk nažral a koza zůstala celá, hlavní velitel škrtnutím pera vyřadil Františka z řadového letectva a udělal z něj hosta, neboť jak známo – host do domu, Bůh do domu. V překladu to znamenalo, že měl František privilegia a mohl létat sám.

   Proti Němcům však začal bojovat už v Polsku. Když německé bomby a tanky rozmašírovaly tu statečnou zemi mezi Odrou, Bugem, Baltským mořem a Západními Karpaty, na zapadlém velkostatku na hranicích chystali čtyři četaři, čtyři kamarádi – Josef František, Josef Balejka, Vilda Košař a Matěj Pavlovič, svá letadla k cestě do Rumunska. Kromě letadel však měli za úkol přepravit i svého generála, dva jeho pobočníky a mechanika.

   Hraběnka, které statek patřil, jim nechala narychlo připravit pohoštění na rozloučenou. Dvacet dva dnů kluci jedli jen konzervy, pokud vůbec nějaké měli. A najednou byla na stole dozlatova upečená husička. Už už se do ní chtěli pustit, když tu hraběnka spustila: „Vy stateční mládenci, upřímně vám děkujeme z celého srdce, že jste za nás tak hrdinně bojovali.“

   Josef František se díval jedním okem na hraběnku, ale tím druhým už na husu, co mu voněla pod nosem. Když hraběnka konečně zmlkla, slova se ujal zase generál. Tak to šlo stále dokola. Čas ubíhal, husa stydla – a najednou se za lesem ozvala dávka z kulometu.

   Bylo po idilce. Jako když střelí do hejna vrabců. Židle se kácely, nohy dupaly rovnou cestou k letadlům. Jen František ještě stačil drapnout husu, škubnutím urval obě stehna a šup s nimi do kapes.

   Za chvíli Polsko i se zbytky upečené husy zůstalo hluboko pod nimi a letadla zamířila nad štíty Karpat. V kabině byla zima jako na Antarktidě a Františkovi ke knyplu div nepřimrzly ruce. Chtěl si je zahřát v kapsách kombinézy, a tu nahmatal pečínku, na kterou v tom fofru dávno zapomněl. Vylovil stehno, zakousl se do něj a letadlo přitlačil co nejblíž k Josefovi, co letěl vedle něho, aby mu dělal chutě. Ten na něj jen hrozil pěstí, víc nemohl udělat, od pečínky ho dělilo několik metrů nebe a dva pláště letadel. Ale generál za Františkovými zády, ten na tom byl mnohem lépe. Dostal druhé stehno a měl se dobře až do Rumunska.

   Jen si tam letadla sedla na zem, rumunští vojáci všechny zatkli. Seděli v zajateckém táboře a netušili, co s nimi bude dál.

   Druhý den v noci se roztrhlo nebe a padala z něj potopa. Snad sami andělé, poslové boží s ohnivými meči, za mohutných zvuků polnic a hmoždířů vyjeli na oblohu, a možná hodlali světu zvěstovat, že asi nastává čas posledního soudu. Rumunské hlídky zalezly do teploučka, a tak se čtyři čeští četaři podhrabali pod ostnatými dráty a frrr, ptáčci ufrnkli. Promočení až na kost spali za bílého dne v lese, ve stohu, na hřbitově a v noci šli tím směrem, kde na obloze svítila záře. Tušili správně, že tam je Bukurešť. Čtyři dny nejedli a marně sháněli na šňůře za vesnickými domky civilní šaty, aby se v Bukurešti ztratili v davu. Naštěstí se všude na světě najdou hodní lidé. Nakonec v nočním parku potkali zpřízněnou duši. Dala jim najíst a nechala je vyspat ve vypůjčeném pokoji. Směnila polské zloté, co měli u sebe, nakoupila jim šaty a večer je vzala do luxusního baru NIPON, kde vystupovala česká zpěvačka Dáša. Zpívala jako Marlene Dietrich, co také utekla před Hitlerem a byla hezká jako Věstonická Venuše, Mona Lisa nebo Královna ze Sáby, anebo všechny dohromady.

   „Kluci, já jsem tak šťastná, že vidím krajany,“ zasypávala je upřímnými polibky. Rázem do ní byli všichni čtyři zamilovaní.

   Když stála na pódiu, zpívala rumunsky lidové písně, ve kterých kanuly slzy, klokotal smích a plakaly housle u cikánských ohňů. A zpívala rusky tklivé dumky a taky smutný blues v angličtině. Nakonec sametovým hlasem zazpívala sladkobolné francouzské šansony.

   Čtyři kamarádi ji se zatajeným dechem poslouchali a už se viděli, jak si v Paříži prohlížejí Eiffelovku.

   Vtom na čtyřlístek českých letců Dáša ukázala a řekla všem hostům plynnou rumunštinou, že jsou to její krajané, kteří bojovali v Polsku, a když padlo, odletěli sem a chystají se do Francie. Hosté povstali, ukláněli se směrem k jejich stolu, tleskali a pak zdvíhali vysoko skleničky a připíjeli si s nimi šampaňským. Kluci vypínali prsa v těch nových oblecích, rozpačitě se usmívali a snažili se vžít do role hrdinů.

   Najednou si Dáša přitiskla dlaň na hluboký dekolt a nasadila hlas, až se nad tím zastavil rozum, a tím krásným hlasem zazpívala: „Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…“ A potom ještě: „Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi…“.

   Naráz bylo po hrdinství. Kluky přepadlo dojetí, stesk a vzpomínky. S Hašlerovými písničkami v uších vymrkávali slzy z očí.

   Druhý den měli všichni čtyři plno práce. Na každém kroku vždy bývali spolu, a najednou zamířil každý jinam. Josef Balejka šel zjistit na nádraží, kdy jede vlak do Konstantinopole, Josefa Františka zajímalo muzeum, Vilda Košař zatoužil jít do kina a Matěj Pavlovič spěchal nakupovat.

   Za chvíli se sešli všichni čtyři s pugétem v ruce před dveřmi Dáši.

   Ten rok si však ještě jednou připíjeli bublinkami. To už byli v Paříži a loučili se s letopočtem 1939.

   „Kluci, já vím, že s vámi sedím na Silvestra naposled,“ řekl najednou František. „Nezapomeňte na mne a nezapomeňte, že člověk musí mít křídla, aby se mu dobře šlapalo po zemi.“

   V roce 1940 Josef František při nouzovém přistání zahynul. Nebyl nikdy sestřelen. Pokaždé se vracel z bojových letů jako vítěz. Ten den se proti němu spiklo nebe i země a opustilo ho štěstí. Kéž by byl rozepjal křídla, která svůj kratičký život nosil v srdci…

Jaroslava Pechová  (děkujeme autorce!)

© 2017 Aeroklub Josefa Františka Prostějov, PhDr.Libor Šebestík, All Rights Reserved. Designed By WarpTheme